První neděle adventní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 24,37-44 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 2,1-5
Datum: 27. 11. 2022
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 24,37-44 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 2,1-5
; Řím 13,11-14
; Mt 24,37-44
Datum: 27. 11. 2022
Také jste vždy na začátku Adventu překvapení
výběrem biblických textů? Připomínají nám, kam jsme zváni a
že už zaleží jen na nás, kam směřujeme.
Advent je přípravou na setkání s Bohem, je časem usebrání.
(Naše společnost holdující požitkům program Adventu nezná a tak jej přeskakuje.)
Ježíš nám ukazuje, co úžasného nám Bůh připravil. Nikdo z nás nemůžeme říci, že jsme to neslyšeli.
Někdo se na setkání s Bohem tváří v tvář upřímně těší, jiný konec pozemského života vytěsňuje.
Zatímco se v církvi dlouho mluvilo o důležitosti „správného konce, [1] Ježíš mluví o správném začátku a o práci na sobě a pro boží království.
Tady na zemi se rozhoduje, kde jednou skončíme („kam se strom nachýlí, tam padne“). Bůh zve všechny lidi do nebeského království, záleží už jen na nás, zda budeme patřit mezi ty, kteří se snaží, aby druhým bylo dobře s nimi a jim bylo dobře s druhými. (Říkáme si, že soužití v manželství je trenažérem pro soužití v nebi.)
K prvnímu čtení.
Boží království se podaří zbudovat, Bůh není utopista.
Kdy nastane? Až se začneme řídit jeho moudrostí. Dodržování Desatera je v našich silách.
Bůh je laskavý a moudrý. Desatero dal svému lidu (Izraeli), který zakouší jeho vrcholnou péči. „Budu o tebe tak pečovat, že nebudeš mít v ničem nouzi.“ Pro ostatní lidi platí „Noachická pravidla“. [2]
Proto se nemáme povyšovat nad druhé, nemáme je poměřovat naším metrem, nemáme je soudit podle našeho poznání, kterého se nám dostává od Boha.
Izraelité vědí, co je šalom (je porozuměním a harmonií se sebou, s druhými, s Hospodinem a stvořením).
Z toho vyplývá úkol pro nás, kteří víme, jak jsme bohatí Bohem, jeho přátelstvím a péčí.
K druhému čtení.
„Oblečme se do výzbroje světla.“
Připomínám: „Bůh v Ráji oblékl lidi po jejich selhání do šatů světla (ne do kožených suknic)“. (Gn 3,21
Z krásy a darů stvoření čteme o štědrosti a přátelství Boha.
Jeho slovo – vyučování, je pro nás obdivuhodným světlem.
Ježíš je pro nás největším osvícením. [3]
K evangeliu
Bůh nás obdarovává životem a velkou výbavou. Od každého obdarovaného Bůh očekává, že s tím bohatstvím budeme dobře hospodařit.
Je dobré začít 32. kapitolou Matouše. Ježíš mluví k nám, kostelovým lidem. Opakuje nám, co je podstatné a co je nebezpečné. Známe jeho instrukce pro učedníky, k prorocké službě, známe jeho varování před náboženskými pokrytci a zmijemi, falešnými proroky a lžimesiáši. Nabízí nám zrcadlo, abychom nahlédli, v které skupině kostelových lidí jsme.
Zneužívání svobody vede v dějinách k nekončícímu řetězu strašných trápení (válka patří k největšímu zlu). Opakovaně vidíme, že bez Boha trvalého míru nedosáhneme.
Nikdo nevíme, kdy se setkáme s Bohem tváří v tvář.
Je dobře, že neznáme datum své smrti. Už tak odkládáme „jedno potřebné“.
Ježíš o nás, o své nevěrné učedníky, věrně pečuje. Když jsme si od něj nedali poradit v jeho snaze zachránit izraelity ve strašném masakru od Římanů a zkázy Jeruzaléma, alespoň poradil svým učedníkům:
„Až uvidíte vojsko obkličující Jeruzalém, utečte do hor.“ (Rabíni naopak vyzývali Izraelity: „Uchylte se do Jeruzaléma, mesiáš nás ochrání a osvobodí nás od okupantů“.)
Obraz potopy je pro nás jedním ze čtyř typů hříchu, který stále opakujeme.
„Jako za dnů Noemových“ - slepě hledáme jen svou zábavu a blahobyt. Opět jsme neudrželi mír.
Neumíme rozlišit lžiproroky a lžimesiáše od lidí charakterních.
Nevolíme charakterní politiky. Necháváme se jimi strašit a manipulovat.
Neumíme rozpoznávat pravdu od lži, nehledáme pravdivé informace. Proto jsme názorově rozděleni.
„Splňte si své sny,“ lákají nás obchodníci všeho druhu, aby nás podojili.
Ježíš říká: „Toužíš po lásce, životě, po přátelství a pěkném manželství? Ukážu ti cestu, není laciná, vede vzhůru, vyžaduje určitou námahu, ale přináší jedinečnou krásu...“ [4]
Počítáme s určitým nebezpečím, víme, že přidat se k Ježíšovi a jeho učedníkům přináší určité riziko. Hasiči, záchranáři i křesťané hasí i „oheň, který je nepálí“, neutíkají před nebezpečím. [5]
Máme zpracovat smysl Ježíšových slov: „Jeden bude vzat a druhý ponechán“. V evangeliu Lukášově čteme: „Té noci budou dva na jednom loži, jeden bude přijat a druhý zanechán.“ (L 17,34
Proč bude jeden ponechán? „Bereme toho, který je lidský, usiluje být božím obrazem,“ řeknou i nebešťané. „O něj stojíme, na něj se těšíme. - Ale o tebe, který se zajímáš jen o sebe, nestojíme. Kazíš hru. “
Rozumíme tomu a souhlasíme s tím. Sobci se sami vyřazují. „Až se sobectví zbavíš, můžeš se znovu přihlásit.“
Už jen žít pravdivě, bez lží, vyžaduje osobní úsilí. Nemůžeme-li druhému věřit, je to víc než bolavé. Na pravdě stojí život a dobré vztahy.
Máme několik životních rolí, jsme manžely, rodiči, sousedy, občany, farníky, každý máme nějaké povolání. Všude můžeme a máme být obrazem božím.
Pro Ukrajince je válka neštěstím. I pro Ukrajince a Rusy platí: „Dva jsou v jednom zákopu, jeden bude vzat, druhý bude ponechán“.
Bránit vlast a rodinu je ctností. Mnoho obránců hyne… Dalo se tomu předejít?
Je třeba včas - dřív než by propukla válka, která stojí lidské životy - budovat dobré společné soužití (v rodině, obci, státě, Evropě ...) Bez osobního přispění a obětavosti se neobejdeme. Menší zanedbání je nepříjemné, velká zanedbanost je nebezpečná. Znovu a znovu v dějinách vyústila do války.
Promysleme to i v nadcházejícím čase voleb. Volme charakterní lidi a buďme obětaví a charakterní na svém místě.
Bůh ocení všechno dobré ze života člověka.
Dozvíme-li se, že nás chce někdo vykrást, zabráníme tomu. Ježíši jsme vděčni za jeho celkovou péči, i za upozornění jak se sami neokrást o dobré soužití v pozemském životě i nebeském království.
[1] Slyšeli jsme, před smrtí je třeba se nechat „zaopatřit“: vyzpovídat se a přijmout poslední pomazání, kojence třeba co nejdříve pokřtít, aby neskončili v „předpeklí“. Místo hledání jak následovat Ježíše, jsme se modlili za „šťastnou hodinku smrti“.
[2] Všechny národy světa jsou povinny dodržovat sedm noachických pravidel: nevraždit, nekrást, nerouhat se, nespáchat krvesmilstvo, neodříznout část z živého zvířete a sníst ji, věřit v Boha a ustanovit řádné soudy.
[3] Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.
Všechno povstalo skrze ně … V něm byl život a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
To pravé světlo, osvěcuje každého člověka …
Ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
Těm, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. … (Srv. J 1,1-13
[4] Podobenstvím o rozsévači se nás Ježíš ptá: „Jakou půdou a jak velkou péčí chceš být užitečný božímu a nebeskému království? V podobenství hřivnách slyšíme něco podobného: „Blahopřeji ti, dobře jsi hospodařil, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“
Naopak bohatý mladík nepáchal nic zlého, ale dal přednost bohatství než božímu království.
„Nechápu toho vzorného mladíka,“ pravil Petr, „my jsme ti, Ježíši s nadšením dali přednost před všemi, a před vším …“ „Však také dostanete stokrát víc už teď a bude mít podíl na věčném životě“, slyšeli učedníci. (Srv. Mt 19,16-30
[5] Z našeho křtu jsme udělali miloučký, mnoho neříkající obřad. Učíme, že nepokřtěnému hrozí peklo. Ale pár kapek křestní vody zachrání hříšníka, smývá dědičný hřích. Děcko osobně nezhřešilo, ani se pro křest nerozhodlo. Dvojnásobně platí: „O nás bez nás“. Kdyby nám někdo položil otázku: „Je hřích přenosný?“ - Co bychom odpověděli? „Je vztah přenosný?“ Na svatbě přejeme novomanželům pěkné manželství, ale nemůžeme jim je zařídit místo nich. Přátelství s Bohem je tako osobní.
Ponoření katechumena do vody je obrazem smrtelně nebezpečného zla, které nás ohrožuje. Ježíš nás zachraňuje silnou a věrnou láskou. (My při křtu ponořujeme obličej křtěného do velkého umyvadla. V umyvadle lze utopit člověka.)
Advent je přípravou na setkání s Bohem, je časem usebrání.
(Naše společnost holdující požitkům program Adventu nezná a tak jej přeskakuje.)
Ježíš nám ukazuje, co úžasného nám Bůh připravil. Nikdo z nás nemůžeme říci, že jsme to neslyšeli.
Někdo se na setkání s Bohem tváří v tvář upřímně těší, jiný konec pozemského života vytěsňuje.
Zatímco se v církvi dlouho mluvilo o důležitosti „správného konce, [1] Ježíš mluví o správném začátku a o práci na sobě a pro boží království.
Tady na zemi se rozhoduje, kde jednou skončíme („kam se strom nachýlí, tam padne“). Bůh zve všechny lidi do nebeského království, záleží už jen na nás, zda budeme patřit mezi ty, kteří se snaží, aby druhým bylo dobře s nimi a jim bylo dobře s druhými. (Říkáme si, že soužití v manželství je trenažérem pro soužití v nebi.)
K prvnímu čtení.
Boží království se podaří zbudovat, Bůh není utopista.
Kdy nastane? Až se začneme řídit jeho moudrostí. Dodržování Desatera je v našich silách.
Bůh je laskavý a moudrý. Desatero dal svému lidu (Izraeli), který zakouší jeho vrcholnou péči. „Budu o tebe tak pečovat, že nebudeš mít v ničem nouzi.“ Pro ostatní lidi platí „Noachická pravidla“. [2]
Proto se nemáme povyšovat nad druhé, nemáme je poměřovat naším metrem, nemáme je soudit podle našeho poznání, kterého se nám dostává od Boha.
Izraelité vědí, co je šalom (je porozuměním a harmonií se sebou, s druhými, s Hospodinem a stvořením).
Z toho vyplývá úkol pro nás, kteří víme, jak jsme bohatí Bohem, jeho přátelstvím a péčí.
K druhému čtení.
„Oblečme se do výzbroje světla.“
Připomínám: „Bůh v Ráji oblékl lidi po jejich selhání do šatů světla (ne do kožených suknic)“. (Gn 3,21
)
Z krásy a darů stvoření čteme o štědrosti a přátelství Boha.
Jeho slovo – vyučování, je pro nás obdivuhodným světlem.
Ježíš je pro nás největším osvícením. [3]
K evangeliu
Bůh nás obdarovává životem a velkou výbavou. Od každého obdarovaného Bůh očekává, že s tím bohatstvím budeme dobře hospodařit.
Je dobré začít 32. kapitolou Matouše. Ježíš mluví k nám, kostelovým lidem. Opakuje nám, co je podstatné a co je nebezpečné. Známe jeho instrukce pro učedníky, k prorocké službě, známe jeho varování před náboženskými pokrytci a zmijemi, falešnými proroky a lžimesiáši. Nabízí nám zrcadlo, abychom nahlédli, v které skupině kostelových lidí jsme.
Zneužívání svobody vede v dějinách k nekončícímu řetězu strašných trápení (válka patří k největšímu zlu). Opakovaně vidíme, že bez Boha trvalého míru nedosáhneme.
Nikdo nevíme, kdy se setkáme s Bohem tváří v tvář.
Je dobře, že neznáme datum své smrti. Už tak odkládáme „jedno potřebné“.
Ježíš o nás, o své nevěrné učedníky, věrně pečuje. Když jsme si od něj nedali poradit v jeho snaze zachránit izraelity ve strašném masakru od Římanů a zkázy Jeruzaléma, alespoň poradil svým učedníkům:
„Až uvidíte vojsko obkličující Jeruzalém, utečte do hor.“ (Rabíni naopak vyzývali Izraelity: „Uchylte se do Jeruzaléma, mesiáš nás ochrání a osvobodí nás od okupantů“.)
Obraz potopy je pro nás jedním ze čtyř typů hříchu, který stále opakujeme.
„Jako za dnů Noemových“ - slepě hledáme jen svou zábavu a blahobyt. Opět jsme neudrželi mír.
Neumíme rozlišit lžiproroky a lžimesiáše od lidí charakterních.
Nevolíme charakterní politiky. Necháváme se jimi strašit a manipulovat.
Neumíme rozpoznávat pravdu od lži, nehledáme pravdivé informace. Proto jsme názorově rozděleni.
„Splňte si své sny,“ lákají nás obchodníci všeho druhu, aby nás podojili.
Ježíš říká: „Toužíš po lásce, životě, po přátelství a pěkném manželství? Ukážu ti cestu, není laciná, vede vzhůru, vyžaduje určitou námahu, ale přináší jedinečnou krásu...“ [4]
Počítáme s určitým nebezpečím, víme, že přidat se k Ježíšovi a jeho učedníkům přináší určité riziko. Hasiči, záchranáři i křesťané hasí i „oheň, který je nepálí“, neutíkají před nebezpečím. [5]
Máme zpracovat smysl Ježíšových slov: „Jeden bude vzat a druhý ponechán“. V evangeliu Lukášově čteme: „Té noci budou dva na jednom loži, jeden bude přijat a druhý zanechán.“ (L 17,34
)
Proč bude jeden ponechán? „Bereme toho, který je lidský, usiluje být božím obrazem,“ řeknou i nebešťané. „O něj stojíme, na něj se těšíme. - Ale o tebe, který se zajímáš jen o sebe, nestojíme. Kazíš hru. “
Rozumíme tomu a souhlasíme s tím. Sobci se sami vyřazují. „Až se sobectví zbavíš, můžeš se znovu přihlásit.“
Už jen žít pravdivě, bez lží, vyžaduje osobní úsilí. Nemůžeme-li druhému věřit, je to víc než bolavé. Na pravdě stojí život a dobré vztahy.
Máme několik životních rolí, jsme manžely, rodiči, sousedy, občany, farníky, každý máme nějaké povolání. Všude můžeme a máme být obrazem božím.
Pro Ukrajince je válka neštěstím. I pro Ukrajince a Rusy platí: „Dva jsou v jednom zákopu, jeden bude vzat, druhý bude ponechán“.
Bránit vlast a rodinu je ctností. Mnoho obránců hyne… Dalo se tomu předejít?
Je třeba včas - dřív než by propukla válka, která stojí lidské životy - budovat dobré společné soužití (v rodině, obci, státě, Evropě ...) Bez osobního přispění a obětavosti se neobejdeme. Menší zanedbání je nepříjemné, velká zanedbanost je nebezpečná. Znovu a znovu v dějinách vyústila do války.
Promysleme to i v nadcházejícím čase voleb. Volme charakterní lidi a buďme obětaví a charakterní na svém místě.
Bůh ocení všechno dobré ze života člověka.
Dozvíme-li se, že nás chce někdo vykrást, zabráníme tomu. Ježíši jsme vděčni za jeho celkovou péči, i za upozornění jak se sami neokrást o dobré soužití v pozemském životě i nebeském království.
[1] Slyšeli jsme, před smrtí je třeba se nechat „zaopatřit“: vyzpovídat se a přijmout poslední pomazání, kojence třeba co nejdříve pokřtít, aby neskončili v „předpeklí“. Místo hledání jak následovat Ježíše, jsme se modlili za „šťastnou hodinku smrti“.
[2] Všechny národy světa jsou povinny dodržovat sedm noachických pravidel: nevraždit, nekrást, nerouhat se, nespáchat krvesmilstvo, neodříznout část z živého zvířete a sníst ji, věřit v Boha a ustanovit řádné soudy.
[3] Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.
Všechno povstalo skrze ně … V něm byl život a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
To pravé světlo, osvěcuje každého člověka …
Ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
Těm, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. … (Srv. J 1,1-13
)
[4] Podobenstvím o rozsévači se nás Ježíš ptá: „Jakou půdou a jak velkou péčí chceš být užitečný božímu a nebeskému království? V podobenství hřivnách slyšíme něco podobného: „Blahopřeji ti, dobře jsi hospodařil, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“
Naopak bohatý mladík nepáchal nic zlého, ale dal přednost bohatství než božímu království.
„Nechápu toho vzorného mladíka,“ pravil Petr, „my jsme ti, Ježíši s nadšením dali přednost před všemi, a před vším …“ „Však také dostanete stokrát víc už teď a bude mít podíl na věčném životě“, slyšeli učedníci. (Srv. Mt 19,16-30
)
[5] Z našeho křtu jsme udělali miloučký, mnoho neříkající obřad. Učíme, že nepokřtěnému hrozí peklo. Ale pár kapek křestní vody zachrání hříšníka, smývá dědičný hřích. Děcko osobně nezhřešilo, ani se pro křest nerozhodlo. Dvojnásobně platí: „O nás bez nás“. Kdyby nám někdo položil otázku: „Je hřích přenosný?“ - Co bychom odpověděli? „Je vztah přenosný?“ Na svatbě přejeme novomanželům pěkné manželství, ale nemůžeme jim je zařídit místo nich. Přátelství s Bohem je tako osobní.
Ponoření katechumena do vody je obrazem smrtelně nebezpečného zla, které nás ohrožuje. Ježíš nás zachraňuje silnou a věrnou láskou. (My při křtu ponořujeme obličej křtěného do velkého umyvadla. V umyvadle lze utopit člověka.)